Po nocích, kdy svět utichne a temno pohltí město mě probouzí sny. Nedají mi spát. Buší mi srdce z úzkosti.  A tak píši melodie a slova. 
 Kluk. Ten, který měl být dávno pryč, pohřbený někde mezi starými vzpomínkami a zlomeným osudem, mi píše a chce se vrátit. Znovu a znovu. V nejistotě. 

Dávno jsem tomu dala konec. Jenomže, když ho pořád cítím ve vzduchu, v každém tichém rozechvění noci, tak mě to straší jako duch. Probudím se s bušícím srdcem, a v hlavě se mi točí chaos. 

Hrajeme spolu tichou hru. Kdy se tváří, že je vítěz, aby zakryl to, jak mě zradil. Má upřímnost, loajalita a dobrosrdečnost vždy zvíteží i nad tou nejsilnější hrou. Není jediný. Je spousta manipulantů v mém okolí. A čtení jejich her mě ubíjí. 


Touto písní to dávám vše ze sebe pryč, byť mě v noci stahují noční můry pod vodu.

Píseň o mně a o Vás, kteří procházíte něčím podobným. O tom, jak přežívám. O tom, jak dýchám, i když to bolí. O tom, že i když se vrací, pořád jsem tady.